O polyvagální teorii – Polyvagální Institut CZ

Polyvagální teorie je neurobiologická teorie vyvinutá Dr. Stephenem Porgesem, uznávaným neurovědcem a psychologem.
Teorie byla poprvé představena koncem 90. let 20. století a od té doby si získala značnou pozornost v oborech, jako je psychologie, psychiatrie, neurověda a terapie traumatu.

Teorie přináší pochopení autonomního nervového systému (ANS), který je zodpovědný za regulaci různých fyziologických procesů v těle. ANS má dvě hlavní větve: sympatický nervový systém (SNS) a parasympatický nervový systém (PNS). Tyto dvě větve pracují v tandemu a udržují rovnováhu fyziologických reakcí těla na různé situace.

Celkově polyvagální teorie nabízí komplexní rámec pro pochopení vzájemného působení autonomního nervového systému, sociálního chování, emoční regulace a adaptivních reakcí na hrozby a signály bezpečí. Ukázalo se, že je cenná v oblasti psychologie, psychoterapie, léčby traumat a mezilidských vztahů. Polyvagální přístupy lze aplikovat všude tam, kde dochází k interakci mezi lidmi – tedy v podstatě všude: doma, v komunitách a skupinách, ve školství, v sociální sféře, v lékařské péči a také v korporátních společnostech i malých firmách. Všude tam, kde je mezilidský vztah a komunikace primárním aspektem a prioritou.

„Polyvagální teorie je nauka o významu bezpečí jako primárního předpokladu pro přežití, zdraví a životní pohodu“

„Lidské společenství je společenství nervových systémů, které se navzájem koregulují.“

Nervus Vagus – česky bloudivý nerv – je anatomicky popsán jako hlavový nerv č. 10. Je to nejdelší nerv v našem těle. Je rozvětven do mnoha větví, proto ten název poly-vagální.

Vagus „sbírá“ informace z útrob těla, orgánů hrudníku a břicha. To on může za to, že naše střeva a naše srdce rozpoznává bezpečí a nebezpečí daleko dříve, než naše mysl. Rozpoznává také jakékoliv pohnutí mysli v našich tvářích – naše obličeje jsou hlavním detektorem lži, pravdy, lásky nebo ohrožení.

Motorická vlákna – to jsou ta vlákna, která umožňují pohyb. Vagus je propojen s motorickými vlákny nervů obličeje a krku. Proto vnímá odraz našich nálad a také pomáhá v orientaci v prostředí, ve kterém se nacházíme. Jsem v bezpečí? To je to, co vagus zajímá.

Pokojná plavba životem

Ne vždy jsou naše životy jako pokojná plavba lodí a houpání se na vlnkách pohody a klidu. K životu patří i bouře, bolest a destrukce. Tak to je. Krize je velká příležitost ke změně. Pokud naše loď ztroskotá v bouři, nevadí, můžeme si postavit novou, silnější a odolnější loď pro další plavbu životem. Polyvagální teorie vysvětluje a poskytuje návod, jak se po takové bouři co nejlépe zotavit a jaké nové prvky do své lodi vestavět, aby příště odolala a ztráty nebyly tak velké.

Pohoda je jako cukrárna plná dobrot

Kdo z nás rád nevzpomíná na sladkosti z dětství? Všichni se snažíme věřit tomu, že jsme měli šťastné a spokojené dětství. Jsme formováni svoji rodinou, vzdělávacím systémem a společenskými normami, do kterých se rodíme. I když se všichni snažíme žít nejlíp, jak umíme, traumata z dětství, z primárních nefunkčních rodin, ze vzdělávacího systému, z vyloučení ze společnosti, pro kterou nejsme tzv. „normální“ – to v nás zanechává hluboké rány a my uvízneme v obranných mechanismech. Pak nežijeme. Ale přežíváme. Polyvagální teorie nám poskytuje orientaci a mapu svých obranných mechanismů a vítězných strategií přežití. Dokud o nich nevíme, nemůžeme je vyřešit. A to, o čem nevíme, nás má pod kontrolou.

Život je jako jízda na kole …

Život je jako jízda na kole, abychom nespadli, je třeba kolo udržovat v pohybu. Jenže – občas nás život dostane do stavu uvíznutí, zamrznutí – a my nejsme schopni sednout na kolo a jet. Nemáme sílu. Nemáme motivaci. Nevíme, kam bychom jeli a proč. Do kopce je to strašná dřina a z kopce to jede tak rychle, že nám to nahání hrůzu. Jak se udržet v sedle, v pohybu, mít na to všechno kondici a sílu? A ještě si užít tu cestu a pozorovat krajinu? Polyvagální teorie nabízí způsob, jak si udržet kondici svého nervového systému. Když víte proč a jak, dává vám to větší smysl a vnitřní motivace má otevřenou cestu. Máte sami pro sebe více pochopení a laskavosti. A také více energie, protože mnoho energie ztrácíme v odporu a ve vnitřním konfliktu se sebou.

Polyvagální teorie přináší pochopení toho, jak se náš nervový systém vyvíjel po miliony let od nejstarších a primitivních systémů a jejich obranných reakcí až po dnešní komplexní strategie přežití a chování člověka. Naší primární potřebou je být v bezpečí a přijímán, akceptován – milován. Pokud zažíváme již od narození stavy ohrožení, nepřijetí a popření toho, kým jsme, stydíme se za svoji vlastní existenci, protože nemůžeme být sami sebou …

„Naší biologickou nutností je spojení a koregulace s ostatními. Tento vrozený instinkt zažíváme jako neodmyslitelnou snahu o bezpečí, které lze dosáhnout pouze prostřednictvím podpůrných a zdravých sociálních vztahů, ve kterých spoluregulujeme své chování a fyziologii.“

Stephen W. Porges, tvůrce Polyvagální teorie

„Polyvagální teorie se může zdát na první pohled trochu složitá, ale jednoduše by se to dalo popsat takto: Když se cítíme v bezpečí, je spuštěn hierarchicky nejmladší ventrální vagový obvod = systém sociální angažovanosti. To nám umožňuje sociální interakci, růst a zotavení. Ventrální vagové dráhy mohou také zabránit spuštění hierarchicky starších a primitivnějších obranných obvodů, jakými jsou boj, útěk nebo zamrznutí, nejsme agresivní, ale ani stažení do sebe, funguje nám komunikace s lidmi, naší hlavní strategií je vyjednávání a respektujeme se navzájem. Svět nám připadá bezpečný a jako skvělé místo k životu.
Máme dostatek kapacity a zdrojů zvládat výzvy života.“

Tři hlavní principy Polyvagální teorie

Hierarchie autonomních stavů

Toto video vám poskytne další vhled do souvislostí bloudivého nervu, autonomního nervového systému, stresu a obranných mechanismů.

Obsah videa:

2:37 Co je bloudivý nerv
6:21 Co všechno bloudivý nerv ovlivňuje
27:30 Autonomní nervový systém, sympatikus a parasympatikus
54:37 Neurocepce
57:12 Polyvagální teorie

Cítících lidských bytostí

koregulací NS

Co vytváříme jako lidstvo svým myšlením, kolektivním vědomím? Jaký svět tvoříme?

“Lidé jako sociální savci se celý život snaží cítit bezpečně.
Tato snaha je zřejmě zakotvena v naší DNA,
a slouží jako hluboká motivace po celý náš život.”
Stephen W. Porges

“Závislost z polyvagální perspektivy můžeme chápat jako neúspěšnou strategii pro snižování detekce stavů ohrožení. Závislost jen zkresluje nebo otupuje pocity ohrožení. Z pohledu autonomního nervového systému je závislost možná jediná vítězná strategie, jak přežít trauma, bolest, násilí a zneužití.”
Jan Winhall

“...změny v mozku, proces zvaný neuroplasticita, k nimž dochází při závislosti, jsou stejné jako ty, které se dějí při tom, když jsme zamilovaní nebo vytrénovaní sportem.
Závislost tedy není chronické onemocnění, ale naučená reakce...”
Jan Winhall

Klíčem k uzdravení je pocit bezpečí

Neuro-cepce je schopnost nervového systému rozpoznávat míru a kvalitu bezpečí, ve kterém se každou vteřinu svého života nacházíme. Děje se to automaticky, podvědomě, 24 hodin, 7 dní v týdnu, po celý náš život.

Tělo, mysl, psyché

Prožívání bezpečí i reakce na ohrožující situace a nebezpečí – to všechno se děje na úrovni tělesné, mentální, emoční a psychické. Všechno je propojeno a všechno se vším souvisí. Tělo nezapomíná.

Komunikace

Komunikace není jen slovní projev. Komunikujeme neustále. I mlčení je způsob komunikace – když ztratíme důvěru v lidi, když se stydíme to říct, když máme strach z odmítnutí – naše nejhlubší a nejtajnější obsahy podvědomí jsou viditelné v našich tvářích a v projevu těla. I beze slov.

Cítíme jeden druhého

Naše lidské nervové systémy se za miliony let svého vývoje naučily to, že je bezpečnější a výhodnější existovat v komunitách, jsme vztahové bytosti. Sociální angažovanost – propojení s ostatními – je naše vrozená podstata.

Chceme být v bezpečí

Naše primární potřeba je být v bezpečí. Pokud zažíváme ohrožení a stres každý den, náš nervový systém aktivuje trvalé obranné mechanismy, které nás časem poškozují – trpíme depresemi, chorobami těla, nespavostí, závislostmi a jsme vyčerpaní.

Koregulace

Blízkost druhé lidské bytosti, která je k nám laskavá, nám dělá dobře. Její nervový systém vykazuje bezpečí a tento stav bezpečí se přenese i na nás. Tomuto jevu se říká koregulace. Vzájemně se regulujeme do stavu bezpečí. Toto naše nervové systémy umí a děje se to automaticky. Stejně je tomu i naopak, napětí a nervozitu si také předáváme navzájem.

„Polyvagální teorie je nauka o významu bezpečí jako primárního předpokladu pro přežití, zdraví a životní pohodu“

„Lidské společenství je společenství nervových systémů, které se navzájem koregulují.“