Ventrální vagový okruh umožňuje zapojení v sociální angažovanosti. To znamená propojení s okolím, se sebou. Komunikace beží ve všech směrech a úrovních a život je naplněný a prosperující. Obranné mechanismy běží jen na pozadí, nejsou aktivní. Primárním okruhem v popředí je  okruh ventrálního parasympatiku. Cítíme se přijímáni sebou i okolím, nejsou v popředí vnitřní ani vnější konflikty, které by bylo nutné řešit. Dalo by se říci, že tento stav ANS umožňuje aktivní a plnohodnotný život v proudu plynutí a přijímání věcí, lidí   a událostí tak, jak jsou.

Hra a pohyb spouští ventrální vagový okruh, zapojený v sociální angažovanosti a spolu s ním je aktivní také sympatická mobilizace. To znamená, že dochází k aktivaci – mobilizaci, ale v podmínkách bezpečí – hry a přátelské soutěže.  Tělo může vykazovat projevy sympatické aktivace – zrychlený tep, dech, srdeční činnost, zvýšený krevní tlak, utlumené trávení, zvýšený svalový tonus, pocení atd. – ale tato aktivace není určena k přežití, není způsobena obranným mechanismem boj/útěk, děje se v podmínkách bezpečí. Proto má v přiměřené míře na organismus velmi pozitivní vliv, zyvšuje se adaptabilita a odolnost organismu a poskytuje nám tolik potřebný trénink pro tělo, aby mohlo efektivně a dobře zvládnout svoji obranu v situaci ohrožení. Tady bychom mohli zařadit veškeré aktivity rekreačního sportu a pohybu,  jakákoliv kreativní činnost – např. hra na hudební nástroje, zpěv, údržba domova, zahrady, turistika atd.

Klid a meditace zapojuje ventrální vagový okruh v sociální angažovanosti a spolu s ním je aktivní také dorzální okruh. To znamená, že dochází k vypnutí – imobilizaci, ale v podmínkách bezpečí – intimity, meditace a odpočinku.  Tělo může vykazovat projevy dorzální aktivace – zpomalený tep, klidný, pomalý dech,zpomalená srdeční činnost, snížený krevní tlak,  snížený svalový tonus, atd. – ale tato aktivace dorzálního parasympatiku není způsobena obranným mechanismem zamrznutí, disociace, kolapsu, ale děje se v podmínkách bezpečí – a co je důležité – je stále aktivní ventrální okruh sociálního zapojení. Zde je aktivní nervus vagus jako celek – všechny jeho větve. Proto se v tomto stavu vagus nejlépe regeneruje, posiluje a aktivuje jeho tonus. Proto má tento autonomní stav na organismus velmi pozitivní vliv, protože umožňuje organismu ukládat zdroje a energii na pozdější využití. Tyto klidové stavy jsou nejdůležitějším zdrojem energie pro obnovu sil, rekonvalescenci a sebeléčení.

Chaos, stres a zmatek prožíváme ve stavu akutní sympatické aktivace – mobilizaci všech možných dostupných energetických zdrojů organizmu k obraně či k vyřešení ohrožující situace. Na akutní krátkodobý stres jsme jako lidé výborně vybaveni. Ovšem velkým problémem je stres chronický. O stresu a jeho účincích na lidský organizmus toho bylo napsáno a řečeno mnoho, všichni víme, že nám škodí. Možná si to už ani neuvědomujeme, že jsme v permanentním stresu, protože jsme si na to už zvykli. Život v této společnosti bývá mnohdy zkrátka zahlcující. Zahlceni jsme informacemi, daty, které musíme zpracovat, možnostmi, pracovními nároky zaměstnavatelů, osobními nároky na sebe sama, jsme zahlcení podněty, na které náš nervový systém neustále musí reagovat, jsme zahlcení složitostí a komplikovaností společenských a sociálních interakcí, byrokracií a mnohdy nesmyslnými požadavky legislativy. To je až příliš moc tygrů na jednoho jedince.

Defragmentace a disociace nastává jako výsledek marného boje a nemožnosti útěku z ohrožující situace. V popředí je dorzální vagový okruh, sociální angažovanost je odpojená,  sympatická mobilizace je už nemožná, protože na ni nemáme kapacitu a energii. Tu si organizmusu šetří na životně důležité funkce – dýchání, srdeční činnost, metabolismus, trávení a vylučování. To znamená, že dochází k imobilizaci, někdy dokonce i doslovné.  Tělo může zkolabovat, znehybnit se. Na pohyb není kapacita. Ale to je až ta poslední fáze. My lidé umíme přežívat i celá desetiletí ve stavech defragmentace a disociace, aniž bychom na tento stav umřeli. Tento stav znají také velmi dobře lidé s těžkými depresemi. Nebo lidé s chronickým únavovým syndromem. Pohyb i jakákoliv sociální interakce je vyčerpávající nebo nějakou dobu nemožná. Zkusme se však optikou polyvagální teorie i na tento stav dívat jako na vítěznou strategii přežití v podmínkách ohrožení. Není to patologie. Je to naopak projev kreativity nervového systému – jak tuhle situaci přežít.

Zacyklení a závislost je uvíznutí organismu ve stavu ohrožení. Běžně se do tohoto stavu dostáváme úplně všichni, protože i tohle je strategicky významný způsob přežití. I když se nám to může zdát na první pohled jako nesmysl, který postrádá logiku. Zkuste se na to podívat takto – jste dlouhodobě v ohrožení a prožíváte chaos, stres a zmatek. Cítíte, že už jste z té přemíry stresu unavení a že potřebujete zastavit tělo, myšlenky a hlavu. Tak si dáte nějaký utlumovák (film, alkohol, prášky, sex, sladkosti, jídlo – prostě cokoliv, co vás na chvíli vypne) a protože se toto utlumení neděje v podmínkách bezpečí ale stále trvajícího ohrožení – hierarchicky se nervový okruh přepne do dorzálního stavu – disociace a zamrznutí. Na chvíli to funguje a je to úlevné, jenže v tomto stavu moc nedochází k vytváření rezerv a zdrojů, jste vypnutí. A když tento stav vypnutí trvá delší čas – anebo musíte zase do práce, musíte se „nakopnout“ k aktivitě – nezbývá vám nic jiného, než sáhnout po stimulantech, protože jste otupělí. Takže si dáte kotel kafe, pak RedBull, pak třeba kratom, nebo pervitin, nebo alkohol…. A zacyklení je na světě. A pokud se tento postup řešení životních situací zapíše do neurální sítě jako vítězná strategie přežití, tak patologická závislost je tady. Ano, je to trošku zjednodušený popis, ale … přemýšlejte nad tím.