Hierarchie zapínání/vypínání nervových okruhů
Jak se postupem doby savci vyvinuli z plazů, spolu s tím se vyvíjel i autonomní nervový systém (ANS), a nakonec se vyvinul do dnešní podoby tak, aby ANS automaticky komunikoval s jinými savci a v případě potřeby zapojoval různé systémy sebeobrany, které jsou vypínány či aktivovány hierarchicky. To umožňuje vytváření komplexních strategií přežití a určuje chování člověka.
Polyvagální teorie navrhuje, že ANS funguje prostřednictvím tří hierarchických okruhů, z nichž každý je spojen s jinou úrovní adaptivního chování a reakcí na vnímanou hrozbu nebo signály bezpečí. Tyto okruhy jsou:
Systém sociální angažovanosti: Nejvyspělejší a nejnověji vyvinutý okruh, spojený s PNS. Je zodpovědný za podporu sociální interakce, komunikace a emoční regulace. Když je aktivován, pomáhá nám navázat kontakt s ostatními, cítit se bezpečně a klidně.
Sympatický systém boje nebo útěku: Tento okruh je součástí SNS a je zodpovědný za mobilizaci tělesných zdrojů v reakci na vnímané hrozby. Připravuje tělo na reakce „bojuj, nebo uteč“, když čelí nebezpečí nebo stresu.
Dorzální vagové vypnutí: Tento okruh je spojen se starším, primitivnějším aspektem PNS. Aktivuje se v extrémních situacích ohrožení života nebo když jedinec vnímá, že únik nebo obrana nejsou možné. V takových situacích tělo šetří energii tím, že se vypne, což vede ke znehybnění nebo kolapsu.
Co si pod tím můžeme představit? Jednoduše se jako lidi umíme domluvit a vyjednat podmínky – okolnosti fungování. Tedy, ne vždy se to děje, ale umíme to. Hierarchie vagových okruhů spočívá v tom, že se jako první nejdříve snažíme domluvit a vyjednávat, pokud tato strategie nevede k výsledku, vyřešení ohrožující situace, pak nastupuje obranný mechanismus sympatiku, a tím je boj nebo útěk. A pokud není ani tato strategie vítězná a nepřenese nás do bezpečí, pak se aktivuje obranný mechanismus zamrznutí nebo kolapsu a spolu s ním je v popředí dorzální vagový okruh. Takovým konkrétním příkladem vagového vypnutí je vazovagální synkopa.
Zamrznutí (aktivace dorzálního vagového okruhu) je hlavní obranný mechanismus plazů. Savci se nevyvinuli k tomu, aby pravidelně používali tuto primitivní formu obrany. Savci využívají k obraně primárně sympatický nervový systém – agresi, boj, nebo útěk. My lidi, jakožto pokračování linie savců, nejsme moc dobří v přechodu ze zamrznutí zpět do homeostázy, protože nevydržíme dlouho bez kyslíku, náš metabolismus je jinak navržen. Proto se nám také vyvinul sympatický nervový systém, který nám umožňuje reagovat na ohrožení útěkem, bojem a agresí. A pokud tato strategie není vítězná a nevede k vyřešení situace a zajištění bezpečí, aktivují se dorzální vagové nervové dráhy (kolaps a zamrznutí). V tomto dorzálním stavu je pro náš nervový systém velmi těžké vrátit se zpět do stavu, kdy se cítí bezpečně, a aktivovat ventrální vagový okruh a detekovat bezpečí. Takový člověk který uvízne v zamrznutí neustále vnímá, že je v nebezpečí. To můžeme vidět např. u lidí s PTSD (posttraumatická stresová porucha).
Transformující síla pocitu bezpečí
Důležitost a role bezpečí v našich životech je intuitivně samozřejmá a jasná. V našem západním světě ale dochází k nepochopení toho, co bezpečí skutečně znamená. Vyhodnocujeme roli bezpečí pouze na základě toho, co si myslíme, že bezpečí je. Mysl popisuje stav bezpečí ze své úrovně mysli jinými slovy, než tělo. Západní kultura upřednostňuje spíše to, co si myslíme, než to, co cítíme. Je kladen větší důraz na mentální procesy „top-down“, tedy hlava je důlležitější než tělo. Avšak tělo má také svoji moudrost a tu jsme opomněli. Není to všechno jen v hlavě, je to i v těle. Je tedy nutné pozvat k vyhodnocování míry bezpečí či ohrožení také tělo a procesy „bottom-up“.
Neurocepce je vyhodnocovací proces těla i mysli, systému jako celku, který je aktivní neustále, každou vteřinu našeho života a který detekuje míru bezpečí nebo ohrožení. Neurocepce určuje, který ze tří okruhů má být aktivován. Neurocepce také pomáhá vyhodnotit, zda je situace bezpečná, potenciálně nebezpečná nebo život ohrožující.
Pociťovaný stav bezpečí je jediným možným stavem, ve kterém může probíhat zotavení, úzdrava, prosperita a růst. Pokud nejsme ve stavu bezpečí, jsme v obranném mechanismu. Energii, kterou potřebujeme k růstu a prosperitě tak ve větší či menší míře směrujeme k obraně a k zajištění přežití.
Koregulace
Koregulace je základním aspektem lidské interakce, který přispívá k citové vazbě, sociální podpoře a emoční pohodě. Hraje klíčovou roli při budování a udržování zdravých vztahů a podporuje jedince v období stresu nebo zranitelnosti. Koregulace označuje proces, při němž dva nebo více jedinců vzájemně působí tak, že si pomáhají regulovat své emocionální a fyziologické stavy. Tento koncept je často diskutován v souvislosti s mezilidskými vztahy, zejména v teorii attachmentu.
Mezi klíčové aspekty koregulace patří:
Emoční naladění: V rámci koregulace je třeba být emočně naladěn na druhé, což znamená být citlivý a reagovat na jejich emoční projevy. Vyladění jedinci jsou schopni lépe porozumět a vcítit se do emočních prožitků druhých, což jim umožňuje vhodně reagovat.
Vzájemnost: Koregulace je reciproční proces, v němž oba jedinci přispívají k regulaci emocí a fyziologických stavů toho druhého. Toto vzájemné dávání a přijímání podporuje pocit bezpečí, důvěry a emočního spojení.
Podpůrné reakce: Během společné regulace si jedinci vzájemně poskytují podpůrné reakce na své trápení nebo emoční potřeby. Tyto reakce mohou zahrnovat slovní útěchu, fyzický dotek, empatické naslouchání nebo jakoukoli činnost, která pomáhá uklidnit emoce druhé osoby.
Neurální a fyziologická regulace: Koregulace má přímý vliv na autonomní nervový systém (ANS) a uvolňování určitých neurochemikálií, které ovlivňují emoční stavy. Například když se člověk cítí podporován a chápán, může se aktivovat jeho parasympatický nervový systém, což podporuje uvolnění a pocit bezpečí.
Koregulace je životně důležitá pro emoční vývoj a pohodu v průběhu celého života. Ve zdravých vztazích se mohou partneři, přátelé nebo členové rodiny vzájemně koregulovat v době stresu, což poskytuje nárazník proti negativním účinkům náročných situací.
Z hlediska vazby se kojenci a malé děti spoléhají na své pečovatele, kteří jim pomáhají zvládat stres, ale také vytvářejí základ pro jejich schopnosti emoční regulace v dospělosti. Lidé, kteří prožívali v době narození a raného dětství bezpečné pouto k pečovatelům, mají tendenci lépe zvládat koregulaci jak v dětství, tak později v dospělosti, což podporuje zdravější vztahy a emoční odolnost.
