Jedním z hlavním principů polyvagální teorie je koregulace. Koregulace je proces, díky kterému můžeme regulovat svůj autonomní stav prostřednictvím druhé lidské bytosti nebo skupiny, komunity lidí. Je to vrozený proces, s touto potřebou propojení se rodíme. Prvním člověkem, ke které navazujeme vztah a připoutání, je matka. Jedině skrze matku může miminko regulovat své autonomní stavy, je na ní existenčně, citově a emočně závislé.
Jedním z nejdůležitějších způsobů, jakým se orientujeme v tom, jestli jsme v bezpečí nebo ne, je vnímání lidského obličeje, pohled do očí a lidský hlas. Výraz obličeje, pohled očí a melodie, tón hlasu, jsou v neurocepci určující pro detekování bezpečí. Pokud zavnímáme náznak odpojení, či dokonce přímo ohrožení ve výrazu obličeje, pohledu očí či tón hlasu, ihned se spouští obranný mechanismus. Nejdříve se snažíme tuto situaci „vyjednat“, komunikací zjistit, co se děje a všemožně se snažíme navázat zase spojení, kontakt. Pokud se to nedaří, nastupují obranné mechanismy jako jsou zkost, útěk, agrese, křik, dále pak frustrace, rezignace, zoufalství a bezmoc.
V tomto videu se můžete podívat na to, jak reagujeme na výše uvedené změny. Miminko ve videu jedná zcela spontánně. Nejdřív je překvapené, pak je mu nepříjemné tvář maminky vůbec vidět, pak zkouší komunikovat, všemi způsoby, které dosud zná, upoutává svoji pozornost, aby se mohlo zase propojit s maminkou. Cítí se opuštěno, byť tam maminka je, cítí miminko strach a opuštění, protože neumí jinak reagovat na její netečný a nereagující obličej. A dále, když žádná aktivita miminka nevede ke změně k bezpečí, začne plakat.
My dospělí to máme uvnitř úplně stejně, jen jsme se naučili svoje reakce více skrývat. Někteří lidé mohou být více náchylní k depresím, úzkostem a psychickým poruchám. Proč? Protože v minulosti zažili přesně tohle. Opakovaně. Tisíckrát během dětství a dospívání. Naučili se být rezignovaní, bezmocní a odpojení. Můžeme těmto lidem pomoct, každý z nás může věnovat úsměv. Jen tak.
Díky polyvagálním přístupům v praxi a pochopením svých reakcí se můžeme „uzdravit“ a zase vnímat propojení k sobě i k ostatním.
DARUJTE ÚSMĚV – ASPOŇ JEDNOU DENNĚ – NIKDY NEVÍTE, KOMU TÍM „ZACHRÁNÍTE“ ŽIVOT.
Zkuste to, aspoň jeden den se zkuste na svět usmívat, bez příčiny, prostě jen tak. A uvidíte, co se stane. Díky „zákonu“ koregulace vytvoříte lepší autonomní pohodu – pro sebe i pro ostatní. A budete se cítit lépe.
