Sue Carter: Žena, která objala vědu

Dr. Sue Carter: Žena, která objala vědu

Pokud bychom hledali osobnost, která se nejvíce zasloužila o pochopení biologických základů lásky, důvěry a sociálních vazeb, jedno jméno by se objevilo na samém vrcholu seznamu: Dr. C. Sue Carter.

Bioložka, neurovědkyně a jedna z předních světových expertek na oxytocin, hormon známý jako „molekula lásky“. Od rané kariéry se Sue Carter věnovala výzkumu, který měl dalekosáhlý dopad na naše chápání toho, jak fungují vztahy mezi lidmi – a to nejen v romantickém smyslu, ale i v širším kontextu mezilidského propojení. Málokdo tuší, že když dnes mluvíme o oxytocinu jako o látce posilující důvěru a empatii, je to z velké části právě díky její práci.

Od biologie k lásce a mateřství

Sue Carter přišla na svět s vrozenou vášní pro biologii a výzkum – a ta se začala projevovat už v raném dětství. Vyrůstala v Missouri a jako malá trávila hodiny pozorováním zvířat, sbíráním přírodnin a kladením všetečných otázek o tom, jak funguje život. Její rodiče ji v tom podporovali a nikdy jí nebránili v touze poznávat svět, což později sama označila za jednu z klíčových věcí, které formovaly její vědecké směřování.
Na Drury College vystudovala biologii a poté získala doktorát ze zoologie na University of Arkansas. Vědeckou dráhu zahájila zkoumáním hormonálních mechanismů chování u hlodavců – a právě tady se poprvé setkala s oxytocinem.
Její slavné studie na prérijních hraboších (Microtus ochrogaster) odhalily fascinující skutečnost: tento druh, na rozdíl od většiny jiných hlodavců, vytváří pevné monogamní svazky. A jak se ukázalo, klíčem k tomuto chování byl právě oxytocin. Díky němu se partneři drželi pohromadě, společně pečovali o mláďata a vykazovali známky něčeho, co by se dalo bez nadsázky nazvat hlubokým emocionálním poutem.
Z tohoto výzkumu se zrodila mnohem širší cesta – cesta k pochopení lidských vztahů, mateřské lásky, důvěry a toho, jak nás formují i zraňují hluboká emocionální traumata.

Věda v tandemu se Stephenem Porgesem

Není náhodou, že Sue Carter a Dr. Stephen Porges tvoří pár – spojila je nejen vědecká fascinace, ale i hluboké osobní porozumění. Seznámili se na konferenci na počátku 90. let, kde oba prezentovali své výzkumy zaměřené na emoce a sociální chování. Okamžitě mezi nimi vzniklo intelektuální i lidské spojení. Spojovalo je nejen téma, ale i způsob uvažování – zájem o vztahy, lidskou blízkost, empatii a porozumění nervovému systému v širším smyslu.
Jejich spolupráce postupně přerostla v partnerský vztah, který se stal osobní i profesní symbiózou. V rozhovorech s humorem zmiňují, že jejich domácnost je tak trochu laboratoř – ale taková, kde vládne respekt, vzájemné naslouchání a společná zvědavost. Porgesova polyvagální teorie, která se zaměřuje na autonomní nervový systém a jeho vliv na chování a emoce, našla v Carterině výzkumu oxytocinu přirozeného spojence. Společně vytvořili jedno z nejvlivnějších propojení v současné neurovědě – jejich práce ukázala, že mechanismy důvěry, stresové odpovědi a emoční regulace nejsou oddělené, ale tvoří propojený systém, kde se potkávají neurochemie, nervová soustava i prožitky vztahu a bezpečí.

Kinseyho institut a výzkum sexuality

V letech 2014–2019 vedla Dr. Carter prestižní Kinseyho institut při Indiana University – jedno z nejvýznamnějších center pro výzkum sexuality, genderu a vztahů. Byla vůbec první ženou v čele této instituce od jejího založení v roce 1947, což samo o sobě symbolizovalo posun směrem k citlivějšímu a komplexnějšímu vnímání lidské intimity. Pod jejím vedením se výzkum institutu rozšířil a prohloubil – Carter zdůrazňovala, že lidská sexualita
není oddělená od emocí, hormonální rovnováhy a pocitu bezpečí. Soustředila se na oxytocin a jeho roli v mezilidské blízkosti, empatii a důvěře, ale také v kontextu porodu, rodičovství a stresových reakcí. Například ve spolupráci s dalšími vědci v institutu podporovala výzkum, který ukazoval, jak oxytocin pomáhá matkám navazovat hlubší vztah s novorozencem a jak hormonální změny po porodu ovlivňují psychickou pohodu i partnerské soužití. Dále se podílela na studiích, které zkoumaly vliv oxytocinu na intimitu u párů v dlouhodobých vztazích, stejně jako na výzkumech zabývajících se vlivem traumatu na schopnost navazovat důvěrné vztahy.
Carter rovněž kladla důraz na etiku, otevřenost a mezioborovou spolupráci – Kinseyho institut za jejího působení spojil síly s odborníky z oblasti neurovědy, sociologie i veřejného zdraví. Podporovala i rozvoj vzdělávacích programů, které pomáhaly přenášet nejnovější vědecké poznatky do praxe – například v
oblasti terapie párových vztahů, prevence sexuálního násilí nebo zlepšení péče o duševní zdraví po porodu.

Zásadní poznatek? Oxytocin není jen o romantické lásce. Je o péči, přátelství, vazbách mezi rodiči a dětmi, o důvěře mezi lidmi i o tom, jak se jako společnost dokážeme spojovat, překonávat krize – a být jeden druhému oporou.

Vědkyně, která by vás objala

Přestože je Dr. Carter uznávanou vědkyní, není typem akademika uzavřeného mezi pipetami a grafy. Naopak – kolegové i studenti ji popisují jako laskavou, vřelou a lidskou, s nečekaným smyslem pro humor a schopností propojovat vědecké poznatky s každodenním životem. Na přednáškách a konferencích často prokládá složitá témata jednoduchými metaforami, někdy i vtipy na účet vlastního výzkumu – a přitom dokáže vzbudit hluboké zamyšlení.

Jednou s nadsázkou poznamenala, že kdyby místo oxytocinu předepisovala léky, doporučila by svým „pacientům“ každodenní objetí, dlouhý rozhovor s blízkým člověkem a občasný pobyt v přírodě. A i když to zní jako rada z časopisu pro ženy, opírá se o tvrdá data – její výzkumy opakovaně potvrzují, že blízký kontakt, empatie a mezilidské vztahy mají léčivý účinek na tělo i duši. Její práce ovlivnila nejen oblast neurověd, ale i psychologii, psychiatrii a přístupy k terapii traumatu. Podílela se například na vývoji programů, které využívají poznatky o oxytocinu a autonomním nervovém systému při léčbě posttraumatické stresové poruchy, poruch připojení nebo zvýšení psychické odolnosti u dětí z náročného prostředí. Spolupracovala také s terapeuty a sociálními pracovníky, kterým pomáhala chápat, že emocionální bezpečí není jen terapeutický cíl, ale biologická potřeba, a že vztah mezi klientem a terapeutem je léčivý sám o sobě.
Ve světě, kde je věda často považována za chladnou disciplínu, je Sue Carter hlasem, který připomíná, že i to nejjemnější pouto má své kořeny hluboko v našem těle – a že péče, dotek a důvěra nejsou slabost, ale síla.

Život mezi vědou a rodinou

Sue Carter se vždy dokázala pohybovat mezi vědeckým světem a osobním životem s přirozeností, která se jen tak nevidí. S Porgesem tvoří nejen vědecký, ale i rodinný tým – společně vychovali děti a vytvořili harmonické prostředí, v němž se věda, rodina a každodenní lidskost přirozeně prolínají. Jednou v rozhovoru s úsměvem poznamenala, že doma u nich nikdy nešlo úplně „vypnout mozek“ – protože i u snídaně se vedou debaty o autonomním nervovém systému nebo o tom, co přesně dělá oxytocin v mozku hraboše i člověka. Přesto (nebo právě proto) je pro ni důležité, aby rodinný život nebyl
jen o výzkumech, ale také o obyčejných věcech: péči o zahradu, společném vaření nebo procházkách v přírodě.
Miluje přírodu – obzvlášť lesy a jezera ve Wisconsinu, kde často nachází klid i inspiraci. Ráda chodí bosky po trávě a tvrdí, že v kontaktu se zemí je cosi uzemňujícího – možná stejně důležitého jako kontakt s druhým člověkem. Její blízcí vyprávějí, že má ráda ručně psané dopisy, staré atlasy a doma schraňuje sbírku starých pohlednic, které jí nosívala její matka. Když nezkoumá oxytocin, ráda čte – její oblíbenými žánry jsou historické romány, psychologická literatura a příběhy o lidských vztazích. Mezi jejími oblíbenci najdeme například Dona DeLilla nebo Margaret Atwood, jejichž knihy se zabývají komplexními emocemi, existenciálními otázkami a vztahy – tedy přesně tím, co ji fascinuje i ve vědecké práci. Často říká, že kvalitní román dokáže pojmenovat to, co ještě neumíme změřit.

Její rodinný i pracovní život je tak postavený na stejných principech, o kterých přednáší a publikuje: vzájemnost, respekt, důvěra a schopnost být skutečně přítomný – ať už v laboratoři, v rozhovoru s kolegou, nebo u večeře s nejbližšími.

Poselství Sue Carter: I věda ví, že objetí je to nejlepší řešení

Sue Carter ukázala, že to, po čem nejvíc toužíme – být přijati, milováni, v bezpečí – není jen otázka citů, ale i těla. Že láska není nadstavba, ale základ. Že důvěra, blízkost a dotek nejsou bonus, ale potřeba.
Oxytocin, o kterém celý život mluvila, zkoumala ho a přemýšlela nad ním, je tichým svědkem lidské blízkosti – u matky držící v náručí novorozence, u partnerů, kteří si po těžkém dni beze slov sednou vedle sebe, u přátel, kteří si řeknou „jsem tady“. Její práce nás učí, že když se cítíme slyšeni, viděni a druzí s námi jsou, mění se i naše chemie, náš dech, náš rytmus. A možná i náš život.
A tak než se znovu vrátíme k pracovním tabulkám, než se ponoříme do obrazovek a seznamů povinností, zkusme na chvíli zpomalit. Podívat se na někoho, koho máme rádi. Obejmout ho. Položit si ruku na srdce.
Protože mozek si pamatuje, ale tělo nezapomíná. A to nejdůležitější často nelze vysvětlit – jen prožít.

Oxytocin a láska: mýty, metafory a záhady

ZA HRANICE PORODU: ÚLOHA PŘÍRODNÍHO A SYNTETICKÉHO OXYTOCINU V PŘECHODU K MATEŘSTVÍ

Proveditelnost výzkumu stresu u předčasně narozených dětí a jejich matek během a po hospitalizaci na jednotce intenzivní péče pro novorozence

Otcova péče jedinečným způsobem ovlivňuje vývoj mužské nervové soustavy.