Ještě v nás stále doznívají pocity z intenzivních setkání a přívalů inspirace, kterých bylo na BMU kongresu opravdu hodně. Vše se v nás pomalu usazuje a integruje a za náš Polyvagální Institut vnímáme potřebu tuto naši společnou zkušenost uchopit do slov.
Kongres očima Inky
Za sebe bych ráda vyjádřila vděčnost organizátorkám kongresu https://moudrost-soucitu.cz/ uskutečnit tak významnou akci. A také vyjadřuji svoji vděčnost za možnost být po celé tři dny v blízkosti tak výjimečných lidí, jakými pro mě jsou manželé Stephen Porges a Sue Carter. S Polyvagální teorií jsem se intenzivněji propojila v roce 2019. Koupila jsem si pár knih od Prof. Porgese, sledovala jeho podcasty, četla jeho vědecké studie a už tenkrát mi bylo jasné, že Polyvagální teorie není jen vědecká teorie, ale že je živoucí v každém z nás – v praxi každodenního života. Velmi rychle se mi Polyvagální přístupy dostaly pod kůži a začaly měnit mé postoje k sobě a k ostatním lidem. Od Dr. Gabora Maté a Dr. Petera Levina jsem získala hluboký vhled do lidského utrpení. Od Dr. Porgese jsem dostala odpovědi na všechna má „PROČ nás trauma tak mění“ a „JAK pomoci“ hlavně sobě je zpracovat, zahojit a žít lepší život. Pochopení a aplikace Polyvagálních přístupů do svého vlastního života je pro mě zásadní a stejně jako kraniosakrální terapie, kterou velmi miluji, tak i Polyvagální teorie mi změnila život způsobem, který lze nazvat zázrakem. Zdraví, růst a obnova – to je ten stav, který je mi umožněn opět žít.
Když vás něčí práce tak hluboce zasáhne, když se vás tak hluboce dotkne na úrovni samotné esence bytí, pak cítíte k takovému člověku velkou vděčnost a úctu. Pan Porges se pro mě stal hrdinou, rytířem a misionářem, který s velkým odhodláním a odvahou přináší paradigma nové doby, neúnavně zkoumá, hledá a nachází způsob, jak se jako společnost i jednotlivci vydat cestou autonomního bezpečí. Jsme na začátku.
Osobní setkání s Dr. Porgesem bylo dlouhá léta mým velkým přáním. Poprvé jsem měla tu možnost vloni (2024) na mezinárodní konferenci, organizované Polyvagal Institute v Postupimi. Bylo to jen krátké setkání, řekli jsme si jen pár vět, ale hlavně – měla jsem možnost osobně poděkovat panu Porgesovi za všechno, čím změnil, obohatil, zachránil můj život. Naše společná fotka byla pro mě dlouho významným zdrojem radosti. Na této konferenci v Postupimi jsem se také poprvé osobně setkala s jeho paní Dr. Sue Carter. Jejich společná vědecká práce a jejich přednášky mě v mnohém posunuly vpřed.
Když jsem se loni na podzim dozvěděla, že oba přiletí na jaře 2025 k nám do Prahy, byla jsem nadšená. Ale na druhé straně, bylo mi trochu líto, že se akce uskuteční tak brzy a my se na ni nestihneme připravit. Náš Polyvagální Institut CZ byl – a stále ještě je – na samotném startu své existence. Máme za sebou rok opravdu intenzivní práce, která zatím ještě zakořeňuje. Budujeme funkční zázemí a funkční tým lidí, kteří chtějí Polyvagální semínka rozsévat v naší české kotlině. Polyvagální komunita se u nás teprve vytváří. Navenek to zatím ještě není moc vidět – nemáme na účtech statisíce (zatím tedy ani desetitisíce), nemáme mnohatisícové portfolio sledujících a příznivců na sociálních sítích. Jsme na začátku. Tudíž jsme jako Institut neměli organizátorům co nabídnout – ani jako sponzoři, ani jako větší podpora v propagaci. A to, co jsme nabídnout mohli, nekorespondovalo s jejich potřebami. Tak jsme se ocitli v celkem podivné situaci – tvůrce Polyvagální teorie, Dr. Stephen Porges a jeho paní, Dr. Sue Carter v Praze na kongresu, který jde ale zcela mimo nás – obsahově i organizačně.
Proto si velmi vážím toho, že jsem mohla být přítomna v pozadí celé akce jako podpora pro naše vzácné hosty, prof. Porgese a prof. Sue Carter. Nebýt BMU kongresu, asi bychom se spolu nesešli v Praze, nemohli bychom si povídat o životě, nemohla bych tři dny v tichosti a přítomnosti vnímat jejich živou laskavost. Oba jsou pro mě živoucím bezpečím, jsou tak prozářeni světlem lásky, soucitu, otevřenosti a dobra! Tohle je pro mne vzor ventrální kotvy, živoucí polyvagál. A tuto vtělenou zkušenost integruji a je mým kompasem i na mé cestě Polyvagální aktivistky.
Stejně jako mé kolegyně – Kateřina a Kamila – cítím se i já velmi obdarovaná něčím, co nejde koupit za peníze, co je nesdělitelné, nepřenosné. Tento kongres byl významný i pro nás tři, naše společné zážitky nás propojily nejen profesně, ale i lidsky do hlubších vrstev.
A dalším přínosem byla pro nás přítomnost kolegyně z Polivagal Akademi z Turecka, Özlem Bayram Tanrikulu, se kterou jsme se do té doby znaly jen z online pravidelných setkání a porad mezinárodních partnerů PVI. Myslím, že jsme vytvořily počátek nového přátelství a skutečného partnerství.
Přednášky pana Porgese i paní Carter znám, obsahově to pro mě bylo velmi lidské a krásné zopakování a utříbení si toho, co už vím. Proto jsem měla prostor je vnímat více z lidského rozměru, jejich nasazení a profesionalitu, s jakou se doslova rozdali nám, posluchačům. V pátek i v sobotu byli opravdu ve velmi intenzivním programu – dopoledne od 9.30 naslouchali přednáškám ostatních, nebo měli svůj masterclass, pak velmi krátký oběd, poté mnoho otázek od účastníků, mnoho společných fotek s nimi, mnoho podepsaných knih. Pak krátký odpočinek odpoledne, aby se mohli v 17.30 věnovat své přednášce. V pátek večer měl téměř dvouhodinovou přednášku prof. Porges, v sobotu prof. Sue Carter, taktéž prodlouženou a s potleskem vestoje. Obrovské dojetí. Je až neuvěřitelné, jakou obrovskou vnitřní silou disponuje tato celkem drobná a nenápadná dáma, paní Sue Carter.
Velmi lidským a hřejivým byl pro mne masterclass manželů Porgesových a jejich syna Setha. Dovolili nám společně nakouknout do jejich příběhu, do životních událostí, které významně ovlivnily jejich profesní a osobní životy. Vzbudili ve mně hluboký respekt a úctu.
Z přednášek ostatních mluvčích jsem stihla jen pár – od paní Kamily Němečkové Ph.D., od Dr. Aimie Aipigian a od MUDr. Borise Živného. Všichni tři mi přinesli mnoho inspirace a budu i nadále sledovat jejich práci.
Tolik z mého pohledu a připojuji cenné postřehy mých vzácných kolegyň.
Inka
Kongres očima Kateřiny
Za svůj život jsem zažila kongresů bezpočet, nicméně toto byl pro mne první na téma propojení těla a mysli. Byla jsem příjemně překvapena různorodostí návštěvníků – od lékařek a lékařů, přes vědkyně a vědce, terapeutky a terapeuty všeho druhu, laickou veřejnost a pracovníky OSPOD! Setkávání lidí z různých oborů, s různými pohledy na věc mi připadá extrémně užitečné a obohacující, myslím, že to byl jeden z obrovských přínosů této akce.
Vzhledem k tomu, že jsme s kolegyněmi z PVI CZ za svou prioritu při pobytu v Praze považovaly péči o Sue Carter a Stephena Porgese, byla jsem přítomna jen části přednášek, a spousta programu, který by mě osobně zajímal, mi tentokrát unikla, ale i tak se mi dostalo velké dávky „food for thought“.
Zmíním jen pár příkladů:
- Dechberoucí přednáška Aimie Aipigian, která snoubila praktické tipy pro práci s nervovým sytémem i vědecké poznatky (třeba o tom, jak biologicky vzniká transgenerační trauma). Odtud mám například praktický tip do života: když náš nervový systém je chronicky vystaven ohrožení, potřebuje vyšší dávky hořčíku, zinku a B6, aby se buňky dokázaly zotavit z oxidačního stresu.
- V sobotu odpoledne jsem se zúčastnila zážitkového workshopu Charlotte Luzius, kde si účastníci mohli prožít pocity dětí, jejichž rodiče nerespektují jejich potřebu fyzické blízkosti a ponechávají je o samotě. Bylo fascinující zažít vlnu pocitů, které se vynoří odněkud z minulosti při cvičení s úplně cizí osobou, a pozorovat, jak mnoho z nás, dospělých lidí, si mnoho desítek letech nese trauma z opuštění v raném věku. Nedá se to popsat! Nutno zažít…
- Obrovské množství poznámek jsem si odnesla z řeči Sue Carter. Jedna za všechny: naučme se podpořit ve svém těle produkci oxytocinu (třeba kontaktem s lidmi) – omezí to zánětlivé procesy v našem nervovém systému, udrží nás déle mladými a bude to i prevencí proti Alzheimerově chorobě…
- Velmi mne zasáhlo společné vystoupení Sue Carter, Stephena Porgese a jejich syna Setha Porgese, jehož civilní projev je skvělým přemostěním mezi vědeckým přístupem Sue a Stephena a běžným člověkem, a může mnohým laikům pomoci pochopit principy Polyvagální teorie a práce s autonomním nervovým systémem.
Kateřina
Kongres očima Kamily
Zatím jsem nebyla nikdy na žádném kongresu, takže tohle byl můj naprosto první. Zanechal ve mně hluboké dojmy. Kongresu BMU jsem se zúčastnila jako členka týmu Polyvagálního Institutu CZ. Tudíž jako zástupce konkrétní organizace – a mým úkolem bylo kromě podpory mého týmu, který měl tu čest starat se o Stephena Porgese a Sue Carter, zachytit naši účast fotograficky. Co se týče mého statusu a levelu odbornosti v tématech na kongresu, jsem v kategorii „laik“ – nadšená a novým přístupům otevřená.
Co mě na konferenci fakt nadchlo:
- Bylo to právě propojení akademických odborníků, lékařů, praktikujících terapeutů nejrůznějšího zaměření a široké veřejnosti, zastoupené skutečně velmi pestrým způsobem od známých osobností širokého spektra, až po úplně obyčejné lidi jako já. Přičemž až na pár velmi raritních výjimek tato rozmanitost nebyla nikomu na obtíž a měla jsem pocit opravdu velmi přijímající, laskavé a otevřené komunikace a spolubytí.
- Musím, musím prostě zmínit účast Stephena Porgese a Sue Carter. Jejich nejen cenné a opravdu kvalifikované příspěvky k tématu a neskutečně strhující a fascinující přednášky, ale zejména právě lidský aspekt jejich přítomnosti. Jejich laskavost a všeobjímající pohodu, kterou kolem sebe šířili, kdekoliv se objevili. Dotek opravdové moudrosti a krásy vztahu na té nejelementárnější úrovni. Pro mě osobně byl ještě několik úrovní nad jejich přednáškami jejich vzájemný vztah, respekt a neskutečná láska, se kterou se k sobě vzájemně chovali, i v těch nejmenších gestech a nejvšednějších úkonech. Čas strávený v jejich přítomnosti byl pro mne největším benefitem a darem celého kongresu. Protože to byla Polyvagální teorie v praxi.
- Rozmanitost témat a kvalita příspěvků napříč celým kongresem.
- Tichá místnost. Místo určené k relaxaci a odpočinku při pocitu zahlcení. Využila jsem ji při začátku migrény. To bylo velmi příjemné (méně příjemné bylo už to, že místnost byla využita i k workshopům, tudíž nebylo možné v ní pobývat úplně bez omezení v případě akutní potřeby.) Přesto velmi oceňuji to, že taková věc vůbec někoho napadla. Myslím, že taková místnost by našla své využití ve všech veřejných prostorech a na všech akcích.
Kamila
Kde vidíme prostor pro zlepšení?
Při společných debatách po kongresu jsme se shodly, že prostor pro uspořádání kongresu, který se zabýval Polyvagálními přístupy, autonomní regulací a propojením těla a mysli nebyl zvolen úplně šťastně. Jako srovnání pro podobnou akci jsme s Kateřinou vzpomínaly na Polyvagální konferenci v Postupimi. Přednáškový sál byl plný denního světla, po obou stranách byla okna a prosklené dveře, kterými bylo vidět do parku nebo do hotelové zahrady. Ze sálu se dalo vyjít rovnou ven, na čerstvý vzduch. Mohly jsme tak na chvíli opustit prostor přednáškového sálu, být na vzduchu a na slunci, a přesto vidět a slyšet přednášky. Také byl otevřený průchod do prostoru před sálem, kde byla k dispozici káva, čaj, voda – to bylo samozřejmostí. Také v tomto prostoru bylo slyšet to, co se na přednášce říkalo. K dispozici byly tři místnosti pro seberegulaci a koregulaci. V místnostech byli k dispozici terapeuti, jedna místnost byla tichá, druhá byla s hudbou a ve třetí byly židle do kruhu, kde mohl kdokoliv komukoliv říct, co se v něm odehrává atd.
Další dobře nastavený komfort byl v časovém harmonogramu celé akce, dopoledne i odpoledne byla delší 20timinutová přestávka, během které bylo k dispozici občerstvení – ovoce, sladké drobnosti, slané drobnosti atd. Přestávka na oběd a odpočinek po obědě byla dvě hodiny. Oběd i občerstvení byly v ceně vstupenky formou švédských stolů. Cena třídenní vstupenky na všechny přednášky včetně workshopů byla 550 USD. Shodly jsme se, že tato zkušenost z Postupimi nám nastavila orientující úroveň pro takový typ akce.
Celou dobu nám bylo opravdu líto tlumočnic, kterým tímto vzdáváme hold, jelikož vzhledem k délce a náročnosti příspěvků, navíc opravdu téměř bez pauzy, měly těžkou šichtu. A zvládaly to dámy bravurně.
Jednoduše shrnuto – prostor a organizace kongresu nevytvářela optimální podmínky pro autonomní bezpečí a komfort, ačkoliv jeho hlavní náplní byla témata propojení těla a mysli a významu neurocepce a Polyvagálních přístupů. Není naším záměrem kritizovat, opravdu si umíme představit, jak náročné je uspořádat takovou akci.
Těšíme se na další, více polyvagálně realizované, kongresy a konference.
Za celý tvůrčí tým Polyvagálního Institutu CZ děkujeme za skvělou příležitost
Inka, Kateřina a Kamila
